Louis Raduit hrabě de Souches

Císařský polní maršál – Zachránce Brna
* 16.8.1608 – + 12. 8. 1682

text původně psaný pro www.Mortaigne.com

Zúčastnil se nejprve nešťastného tažení do Pomořan, při kterém byl císařský sbor z dvou třetin zničen. Mezi zbytkem vojska vypukla rebelie, které se zúčastnil i Souches. Byl pak postaven před vojenský soud v Praze kde se však s úspěchem obhájil. 
Sestavil pak nový pluk, se kterým byl nasazen při obléhání pevnosti Olomouc. 20. září 1644 dostal za úkol obsadit s 400 muži děkanství pod městskými hradbami a otevřít městskou bránu. Švédové byli ale připraveni, Souches byl v hořícím děkanství obklíčen. V posední chvíli se mu podařilo – údajně skokem do městského příkopu – uniknout. Následně byl povýšen na plukovníka dragounů.
Již 1644 pomýšlel vrchní velitel švédských vojsk generál Lennart Torstensson obsadit významnou moravskou pevnost Brno. Po té, co porazil 6. března 1645 císařskou armádu u Jankova, rozhodl se Torstensson dobýt poslední baštu císařských na Moravě.

Císař Ferdinand III., vidouc toto nebezpečí, jmenoval plukovníka Raduita de Souches 14. března 1645 přes odpor značné části generality, která rodilému Francouzovi nedůvěřovala, velitelem ohrožené pevnosti.
Souches se okamžitě ujal svěřeného úkolu a snažil se v krátké době, kterou měl k dispozici, zvýšit obranyschopnost města. Ve městě byla velmi slabá posádka sestávající z 374 vojáků. Díky dobré spolupráci s městskou radou byla tato jednotka posílena 1.424 městskými ozbrojenci z řad studentů, řemeslníků a jiných občanů, kteří byli ochotni bránit rodné město.
Městská opevnění byla zesílena, dvě městské brány nechal Souches zazdít. Zbylou Židovskou a Brněnskou bránu nechal zesílit bastiony. Za úseky které považoval za nejslabší, nechal zbudovat v ulicích barikády a vykopat příkopy. Byly vyvrtány nové studny a založeny zásoby potravin. Nově zbudována byla i krytá cesta mezi městem a pevností Špilberk. Se souhlasem obyvatelstva nechal Souches zbourat domy v předměstích, s výjimkou domů v tzv. Starém Brně. I všechny stromy a houštiny v předpolí, které mohly poskytovat nepříteli úkryt, byly vymýceny. V městě nechal zřídit i mlýn k výrobě střelného prachu.
Velitel Špilberku, plukovník Georg Jacob Ogilvy projevil pochybnosti, zda bude schopen pevnost ubránit. Souches tím byl velice rozezlen. Městská rada na to rozhodla podřídit velitele pevnosti městskému veliteli, plukovníku Raduit Souchesovi.

Předvoj švédské armády se objevil před Brnem 3. května 1645. Vrchní velitel, generál Lennart Torstensson dorazil zakrátko. Měl zpočátku k dispizici 28.000 mužů a dostatek děl, z toho dvě obléhací s velkým dostřelem.
Jeho výzvu ke kapitulaci Souches odmítl. Švédové počali ihned s hloubením obléhacích zákopů a pozic pro dělostřelecké baterie. Hlavní směr přibližovacích zákopů byl k Špilberku. Při výpadu 15. května se obráncům podařilo započaté práce obrátit vniveč. Torstensson přemístil svoje velitelské stanoviště do Modřic. Hlavní útok směřoval ale nadále na Špilberk. Dne 20. května se Švédům podařilo proniknout až do prostoru pevnosti, byli však zahnáni soustředěnou palbou obránců. Švédové útok po necelém týdnu opakovali, ovšem opět bezvýsledně. Počátkem června přemístil Torstensson opět své stanoviště, tentokrát do Komárova. V té době dorazily k Brnu posily sedmihradského knížete Jiřího (II.) Rákocziho, celkem 12.000 mužů, většinou jízdních. Švédský vrchní velitel, jehož trápila opět vleklá dna, předal vrchní velení generálu Mortaigne. Švédské přibližovací zákopy sahaly v polovině června skoro až ke kryté cestě mezi městem a Špilberkem. V tomto nebezpečném okamžiku pomohla obráncům příroda. Prudký, déle trvající déšť zaplavil švédské zákopy a štoly, žoldnéři propadli panice a dali se na útěk. Souches využil paniky a zorganizoval výpad, při kterém bylo zajato okolo 150 Švédů. Ti vypověděli, že morálka ve vojsku stále klesá, že mají nedostatek potravin a píce pro koně.

17.května vyrazil oddíl obránců směrem na Staré Brno, vyhodil do povětří švédský sklad střelného prachu a v podzemních štolách zapálil balíky sena, od kterých se vzňala výztuž. Štoly se zřítily, několikatýdenní práce oblehatelů byla zničena.

24.května dostal Souches zprávu, že polní maršál Colloredo vypravil k Brnu jednotku o 600 mužích se zásobami. Tyto posily vedl poručík (?) Martin Pachoj. Část těchto jednotek napadla švédský tábor. Zbytek mezitím nepozorovaně pronikl do města. Posily, a hlavně nové zásoby povzbudily obránce.

8.srpna pronikla do města další posila 250 dragounů vedených hrabětem z Vrbna.

Švédům docházely zásoby, okolí bylo vydrancované a naprosto vyjedené. Torstensson se proto rozhodl podniknout 15. srpna poslední pokus o dobytí města. Od pěti hodin ráno ostřelovali Švédové město. Městské hradby byly na několika místech silně poškozeny. Útok se nejprve soustředil na oblast okolo chrámu sv. Petra a Pavla. Elitní „Modrý pluk“ však Torstensson nasadil na severní straně města, na hrázi u tehdejšího rybníka blízko kostela sv. Tomáše. Odsud chtěli Švédové vniknout do bastionu u sv. Tomáše. Část elitních jednotek se probojovala až do bastionu, byly však s velkými ztrátami zahnány. Souches se osobně zůčastnil bojů na nejohroženějších místech pod Petrovem. V těchto pro obránce těžkých chvílích se vyznamenal jezuitský mnich Martin Středa, který povzbuzoval bojovníky na ohrožených místech.
Teprve pozdě večer boje utichly. Generál Mortaigne požádal o svolení posbírat své mrtvé bojovníky. Souches se obával zrady, mrtví důstojníci byli proto Švédům předání až druhý den ráno, v rakvích, oblečení do bílých kuten.
Po několika celkem klidných dnech rušených pouze menšími šarvátkami požádal generál Mortaigne o výměnu zajatců (ve městě bylo přibližně 150 zajatých Švédů), čemuž Souches posléze svolil.

17.srpna požádal Torstensson velitele Brna o rozhovor. Za nemocného Torstenssona vedl jednání generál Mortaigne, obránce zastupoval hrabě Vrbna. Jednání skončila bez výsledku.

18.srpna odpoledne odtáhly Rákocziho oddíly, Torstensson uznal, že na dobytí města nestačí.

23.srpna začali Švédové vytahovat děla z jejich postavení. Nastal všeobecný ústup směrem do Rakouska, při kterém Švédové vypálili několik vesnic.

Obránci ztratili během 112 dní obležení přibližně 250 mužů. Ztráty Švédů a jejich spojenců se pohybovaly okolo 8.000 mužů.
Ještě dnes se traduje báj o zázračné záchraně města. Podle ní se měli obránci dozvědět o Torstenssonově rozhodnutí skončit obléhání v případě, že jeho vojáci nedobudou města onoho 15. srpna do dvanácté hodiny. Obránci tedy nechali vyzvánět poledne již v 11 hodin, načež Švédové zastavili další útoky.

Zpráva o úspěšné obraně se rozletěla Evropou. Souches byl zahrnut poctami a odměnami. Dne 27. října byl povýšen na generála (GFWM), v témže měsíci byl jmenován velícím generálem na Moravě.

2.května 1646 jej Ferdinand III. povýšil do stavu svobodných pánů. Kromě toho obdržel peněžní odměnu 30.000 zlatých.
Po podepsání tzv. Westfálského míru v říjnu r. 1648 se Raduit Souches podílel na vypuzení menších nepřátelských posádek z některých moravských měst. Patentem z 8. září 1648 byl jmenován polním podmaršálkem (FML).
V letech 1657 – 1660 se zúčastnil tažení proti Švédům v Polsku. Dobytí Krakova byl jeden z jeho vynikajících činů v těchto letech. Dne 12. ledna 1658 byl povýšen na generála-polního zbrojmistra (FZM), v témže roce se stal vrchním velitelem veškerého císařského dělostřelectva.
Po skončení polského tažení byl převelen do Uher, kde bojoval proti Turkům a jejich spojencům vedených sedmihradským knížetem Jiřím II. Rákoczim. Kapitulaci Velkovaradínské pevnosti (dnes Oradea/RO) však zabránit nemohl.

V dalších dvou letech aktivity Habsburků proti Osmanské říši ochably, Souches byl po smrti plukovníka Ogilvyho v r. 1661 jmenován velitelem pevnosti Špilberk (tuto funkci podržel až do r. 1664).
Když se dostal do čela osmanské říše velkovezír Ahmed paša Köprülü, vpadli Turci r. 1663 opět na území Habsburské říše. Císařská armáda byla rozdělena do 4 sborů, Souches, povýšený 5. března 1663 do hraběcího stavu, velel sboru, který měl chránit Moravu a Slezsko.

20. ledna r. 1664 byl povýšen na polního maršála (FM). S armádou čítající 8.500 mužů vytáhl do Horních Uher (dnes Slovensko) a dosáhl v březnu Bojnice. Posílen pomocnými uherskými oddíly pod velením hraběte Štefana Koháryho a Mikuláše Bercsényho, oblehl 17. dubna 1664 Nitru. Turecká posádka zakrátko kapitulovala pod podmínkou volného odchodu. Souches pak táhl dál na Levice, obléhané Turky. 16. května se Souchesova armáda srazila u obce Žarnovica s vojsky varadínského místodržitele Kücük Mehmed paši. Bitvu císařští vyhráli. 19. července pak Souches napadl turecké vojsko obléhající Levice. Turci opět prohráli a utrpěli těžké ztráty, zahynul i jejich velitel Ali paša. Císařští ukořistili mnoho válečného materiálu, mimo jiné i jedenáct těžkých obléhacích děl.
I na straně císařských zahynulo mnoho statečných. Padl Štefan hrabě Kohary, baron Balaša, a další vysocí důstojníci.
Tažení na Slovensku v roce 1664 bylo jedno z nejúspěšnějších v celé Souchesově vojenské kariéře. Jeho úspěchy poutaly značné turecké síly.
Zničením mostu přes Dunaj u dnešního Štůrova zabránil Souches Turkům přemístit část jejich vojska na druhý břeh řeky. Nepřímo tak napomohl i k Montecuccoliho velkému vítězství u Mogersdorfu 1. srpna téhož roku. Turecké tažení skončilo podepsáním míru 10. srpna ve Vašváru.

Raduit Souches byl pak jmenován vojenským velitelem v tzv. „Vojenské hranici“. V příštích letech organizoval výstavbu pevnosti Leopoldov a některých dalších menších pevností na Slovensku.
V roce 1665 byl jmenován císařským tajným radou, 1668 pak velitelem městské gardy ve Vídni.
Jeho dalším působištěm byla opět Vojenská hranice, jejímž vrchním velitelem byl jmenován r. 1671. Správním sídlem byl Varaždín v dnešním Chorvatsku. Odsud se zúčastnil potlačení nepokojů ve spojitosti s tzv. „Vesselényho spiknutím“.
Řevnivost mezi Francií a Habsburskou říší panovala již mnoho let, Francie podporovala uherské povstalce finančně a tím i výboje Osmánské říše proti Habsurkům. V květnu r. 1674 vypověděl francouzský král Ludvík XIV. Habsburkům oficielně válku a jeho vojska překročila Rýn.
Maršál Raduit Souches byl povolán do zbraně, a obdržel velení nad částí rýnské císařské armády. Neshody mezi velícími generály na straně císařských, a vojenský génius francouzského maršála Turenne způsobily řadu neúspěchů císařských v tažení r. 1674.
Následkem těchto neúspěchů byl Souches již na podzim téhož roku z jeho funkce odvolán. Jeho snahy o rehabilitaci nebyly úspěšné. Žil pak v ústraní na svých moravských statcích. Poslední léta života byl slepý, a trpěl duševní chorobou. Dožil se tehdy úctyhodného věku 74 let a zemřel na zámku v Jevišovicích 12. srpna r. 1682. Pochován byl vedle jeho první manželky v brněnském farním kostele sv. Jakuba. V roce 1722 nechala jeho vnoučata v kostele na jeho památku vybudovat pomník, jenž stojí dodnes.

Louis Raduit hrabě Souches byl vzdělaný, inteligentní člověk. Již v mládí se seznámil s vynikajícími fortifikacemi rodného města La Rochelle. Tyto znalosti později dále zdokonaloval a využíval jich k zvýšení obranyschopnosti jemu svěřených měst či pevností. Osobní statečnost, angažmá a schopnost se prosadit mu byly vlastní. Oproti jiným byl často nedůtklivý, netrpělivý a vznětlivý. Tyto negativní vlastnosti naopak brzdily jeho jinak skvělou kariéru.
Souches nebyl jen vojákem. S úspěchem se věnoval hospodaření na svých statcích a aktivně podnikal. V 70. letech nechal postavit v Jevišovicích vysokou pec a tři hamry, kde vyráběl kujné železo pro armádu. V obci Hluboké Mašůvky, kde byly objeveny léčivé prameny, nechal zbudovat lázně a velký hostinec. Jevišovický zámek nechal barokně upravit a zřídil zde knihovnu o více než 3.000 svazcích v různých jazycích. Založil zde i rozsáhlou sbírku zbraní, které si přivezl ze svých vojenských výprav. V Jevišovicích nechal v roce 1660 zřídit školu, ve které se vyučovalo dokonce česky!

Úspěchy v poli získal značné finanční prostředky, které mu dovolily zbudovat malé, ale prosperující rodinné dominium. V roce 1649 koupil od královské komory se slevou panství Jevišovice na Znojemsku za 92.112 rýnských zlatých. Ve stejném roce koupil ještě dům v Brně za 60.000 zlatých (dnes Náměstí Svobody 17). V roce 1655 přikoupil statek Hostim, 1659 Plaveč a 1679 Boskovštejn. I ve Vídni vlastnil již od r. 1654 dům, další koupil 1663 ve Znojmě.
Raduit de Souches se v pozdějších letech cítil být svázán s Moravou, kde vybudoval sídlo rodiny. O tom svědčí jeho žádost o udělení inkolátu v českých zemích a Uhrách. Byl mu udělen roku 1650. Podmínkou byla konverze ke katolické víře. V jeho roku 1663 vylepšeném erbu vidíme v 1. a 4. poli moravskou orlici.

V kterém roce se hrabě oženil s Annou Alžbětou svob. paní z Hofkirchen nevíme. Porodila mu dva syny a dvě dcery. Nejstarší syn Jan Ludvík byl slabomyslný, jeho poručníkem byl stanoven mladší bratr Karel Ludvík. Dcery se provdaly do rodiny Thurnů, respektive Puchheimů.
Anna Alžběta roz. Hofkirchen zemřela v r. 1663. Raduit zůstal poměrně dlouho vdovcem. Až roku 1677 se ve věku 69 let (!) znovu oženil. Jeho manželkou se stala o čtyřicet let mladší Anna Salome hraběnka Aspremont-Reckheim. Přes vysoký věk manželů porodila Anna Salome syna, který ovšem krátce po porodu zemřel.
Syn z prvního manželství – Karel Ludvík, následoval příkladu otce a stal se vojákem. Dosáhl též hodnosti polního maršála. Zahynul v bitvě proti Turkům 19. srpna 1691 u Szlankamenu.
Jeho nevlastní matka, Anna Salome přežila manžela i nevlastního syna, a zemřela r. 1729 ve Znojmě. Z roku 1695 datuje písemná dohoda mezi ní a hrabětem Antonínem Františkem Collaltou o poručnictví nad sirotami z manželství Karla Ludvíka a Anny rozené hraběnky Puchheim.
Karel Ludvík měl jediného syna, který se však nedožil dospělosti. Jím tedy vymřel rod Souches po meči. Dcera Marie Vilemína se provdala za Jana Nepomuka hraběte Ugarte. Jenišovice pak přešly v r. 1743 do majteku rodu Ugarte.

Prameny:
– P. Broucek, „L. R. Souches, kaiserlicher FM“, ročenka heraldické společnostil. ADLER, roč.. III. sv. 8. 1971 – 1973
– H. Reutter, „Zur Geschichte des de Souches Grabmales in Brünn“, ZdVGMS roč. 20, 1916
– M Trmač, „Maršál J. L. Souches a Znojemsko“, Znojmo, 1992
– V. Dangl/V. Seges, „Vojenské dejiny Slovenska“, sv. II. Bratislava 1995
– Kolektiv, „Pod císařským praporem“, Praha 2003
– G. Anger, „Illustrierte Geschichte der k. k. Armee“, sv. II., Vídeň 1887
– Hanna Zakhari, „Ein Hallodri und Fremder aus Frankreich rettet eine ganze Stadt“ (internet)

Autorem článku je pan Harald Skala, SRN: o autorovi