text původně psaný pro www.Mortaigne.com
Zhoubné výpravy osmanských vojsk na Adam Forgáč území uherského království skončily po mnoha letech mírem podepsaným 11. listopadu 1601 poblíž Komárna u ústí řeky Žitavy do Dunaje (Zsitvatorok) zástupci Habsburků a tureckého sultána Ahmeta I. Mírová smlouva, kterou se Habsburkové zavázali zaplatit sultánovi jednorázově částku 200.000 zlatých, měla zprvu platnost 20 roků. V prvé polovině 17. stol. byly obě říše zmítány vnitřními nepokoji. V Habsurské říši vypukla Třicetiletá válka, v Cařihradu se krátce po sobě vystřídalo několik neschopných sultánů, v některých částech říše vypukla povstání. Obě strany tedy neměly zájem na vypuknutí další války. Žitavský mír byl proto několikrát prodloužen a platil ještě v roce 1652.
Mírová smlouva z roku 1601 ovšem nezabránila drobným potyčkám na hranicích mezi Turky obsazeným územím Uher a tzv. „Královskými Uhrami“. Císařské posádky pohraničních pevností měly příkaz od Dvorské vojenské rady nepodnikat žádné výpady na území obsazené Turky a i turečtí velitelé pohraničních sandžaků měly podobné instrukce z Cařihradu. Hlavně Turci však těchto nařízení nedbali a podnikali často loupežné výpravy na území Královských Uher. Nájezdů trvajících většinou jen několik dnů se zúčastňovaly poměrně malé skupiny.
Loupežný nájezd, který v polovině srpna roku 1652 podnikl Ostřihomský beg Kara Mustafa byl jakousi výjimkou. Většina vojáků této výpravy se rekrutovala z poddaného maďarského obyvatelstva z Budína, Pešti, Ostřihomu, Parkánu (Štúrova) Jágru, Szolnoku a dalších tureckých hraničních pevností. Nejednalo se tedy o etnické Turky. Údaje o síle těchto jednotek se pohybují mezi 3 – 4.000 muži. Zda je v těchto počtech zahrnuta i jednotka, která přispěchala později na pomoc, a která zničila malý oddíl Ladislava Esterházyho u Tesárského hřbitova, není zcela jisté.
Kara Mustafa postupoval podél řeky Žitava a údolím Nitry, nechal vypálit 11 vesnic, další byly z větší části zničeny. S velkou kořistí a mnohými křesťanskými zajatci se výprava po několika dnech vracela zpět.
Turci se ovšem tentokrát dopustili několika chyb. Jednak trvala jejich výprava déle, než obvykle čímž císařští získali čas k zorganizování odporu, kromě toho táhli příliš blízko pevností, obsazených císařskými posádkami.
Velitel jedné z nejdůležitějších hraničních pevností – Nových Zámků – Adam hrabě Forgáč měl tehdy na starost obranu báňských měst a celého Pohroní. Ihned po tom co se dozvěděl o vpádu Kara Mustafy, začal organizovat obranu. Forgáč, který dobře znal celý okolitý terén (nedaleký hrad Gýmeš byl rodinným sídlem), rozhodl zabránit Turkům v návratu na jimi ovládané území.
Nechal svolat posádky okolních hradů a pevností, sám se vypravil s jedním plukem Novozámecké posádky do polního ležení na lukách mezi obcemi Tobolky a Barcovka poblíž Velkých Vozokan, kde nechal vybudovat vozovou hradbu. Forgáč přivedl z Nových Zámků celkem 745 vojáků, jimž veleli Zikmund hrabě Esterházy a plukovník Walter. V těchto jednotkách sloužil i Alexander Esterházy v hodnosti rytmistra. Z Vrábelské pevnosti přitáhl do ležení Mikuláš Nadányi s 100 jezdci, z pevnosti Levice Tomáš Esterházy s 120 jezdci, z pevnosti Pápa Ladislav Esterházy s 100 husary a z Ďarmot František Esterházy s 120 jezdci. Františka doprovázel jeho mladší bratr Mikuláš a synovec Kašpar. Křesťanské vojsko čítalo tedy přibližně 1.285 mužů.
Ve stejné době dleli János Esterházy velitel pevnosti Cseperg, a Tomáš, vicekapitán Levic u jejich otce v Galantě. Když se dozvěděli o Forgáčových plánech, vypravili se okamžitě do ležení u Velkých Vozokan. Tak se stalo, že se 25. srpna u Vozokan sešli skoro všichni bojeschopní příslušníci rodu Esterházy.
Nebyla to ovšem jen touha po dobrodružství a vojenské slávě, která přivedla Esterházyovce do Forgáčova ležení. Kara Mustafa vyplenil v minulých dnech značnou část Esterházyovských majetků, část ležící na pravém břehu Dunaje byla obsazená Turky již mnoho let. Esterházyovci měli tedy s Turky, jak se říká „otevřené účty“.
Kolem poledne 26. srpna se objevil předvoj Mustafových jednotek na kopci u obce Tesáry. Před sebou uviděli vozovou hradbu křesťanského vojska. Mustafa zanechal kořist a zajatce v blízkosti Tesárkého hřbitova pod dozorem menšího oddílu, se zbylými jednotkami zaútočil na Forgáčovu vozovou hradbu. Bitva začala poměrně pozdě, až okolo sedmé večer.
Návrh vysvobodit křesťanské zajatce již v průběhu bitvy, pocházel snad z úst Ladislava Esterházyho. Adam Forgáč souhlasil, a tak se vypravil šestadvacetiletý Ladislav Esterházy doprovázen svými příbuznými Františkem, Zikmundem, Tomášem a Kašparem s oddílem čítajícím okolo 100 jezdců k tureckému ležení u Tesárského hřbitova.
Přepad se zdařil, překvapené stráže byly pobity, málokomu se podařilo uniknout z dosahu uherských šavlí. Zajatci byli vysvobozeni a posazeni na povozy. Zikmund Esterházy velel malé jednotce doprovázející vysvobozené.
Františk Esterházy byl snad první, kdo zpozoroval blížící se nebezpečí. Turkům na pomoc se řítilo několik set jezdců vyslaných z Budy. Na bojišti se objevili náhodou, ovšem právě včas.
Obklopili ihned malou skupinu maďarských bojovníků, kteří se zoufale bránili. Nastala lítá seč. Turci tlačili protivníka pomalu k řece Žitavě. Po tom, co Ladislavovi zapadl kůň v bahně, bojoval dál pěšmo. Zasažen několika desítkami sečných ran a kulkou do podbřišku, byl konečně zabit úderem válečné sekery, která mu roztříštila lebku. Přibližne ve stejnou dobu zahynul František Esterházy, kterému jeden Turek useknul hlavu. Tomáš padl zasažen několika kulemi z mušket, Kašparovo tělo bylo skoro rozsekáno nesčetnými ranami tureckých šavlí.
Z bojiště tedy unikl pouze Zikmund Esterházy, který s přibližně 150 vysvobozenými zajatci bez další úhony dosáhl hradu Gymeš.
V době, kdy se malá skupina kolem Ladislava Esterházyho snažila osvobodit zajatce, zaútočili Turci několikrát na Forgáčovu vozovou hradbu. Pokaždé byli odraženi přesnou palbou děl plukovníka Waltera. Boj ustal až po setmění.
Kara Mustafa měl poměrně přesné zprávy o síle Forgáčových jednotek. Nevěděl ovšem, že Forgáč požádal rychtáře okolních obcí o pomoc. Sedláci z 16 obcí Požitaví se včas dostavili vyzbrojeni sekerami, cepy, vidlemi a jinými zbraněmi. 27. srpna v ranních hodinách napadli zadní voj tureckého vojska. Zároveň zorganizoval Forgáč výpad z vozové hradby. Překvapení Turci se posléze dali na útěk. Forgáč je nechal pronásledovat. U obce Szentmárton (?) zahynulo asi 20 nepřátel, 30 jich padlo u obce Lóné (?), dalších 10 v blízkosti obce Zégen (?).
Včetně těch, kteří padli přímo v bitvě a těch, kteří se utopili v řece, zahynulo celkem 814 Mustafových bojovníků, mezi nimi několik velitelů. Padl hatvanský sandžakbeg aga Omer, Ali paša, ostřihomský sandžakbeg, jakož i syn Kara Mustafy, ostřihomský beg Aga Hussein, i s 17 předními důstojníky budínské posádky.
Na straně křesťanů padlo, kromě již zmíněných čtyř Esterházyovců, 52 císařských husarů, 31 křesťanských zajatců a neznámý počet sedláků povolaných na pomoc hrabětem Forgáčem.
Zprávu o tragickém osudu čtyř Esterházyovců přinesl do křesťanského tábora Marci, sluha hraběte Ladislava, kterému se podařilo uniknout tureckým šavlím.
Ze strategického hlediska neměla bitva u Vozokan žádný mimořádný význam. Byla jednou z desítek podobných, které v těchto letech probíhaly na území dnešního Slovenska. Do dějin a literatury vešla smrtí čtyř příslušníků předního šlechtického rodu, jenž měl tehdy svá sídla na západním a středním Slovensku.
Dvorské vojenské radě ve Vídni podal zprávu o výsledku bitvy hrabě Mansfeld. Tragický osud, který postihnul jednu z předních šlechtických rodin, vyvolal účast celé monarchie. Císař, Tajná rada jakož i hrabata Mansfeld a Puchaim vyslovili rodině svoji hlubokou soustrast.
Rakve s pozůstatky čtyř zabitých byly až do slavnostního pohřbu uloženy do kaple Šintavského hradu. Pohřeb se konal 26. listopadu 1652 v Trnavě. U městské brány očekával průvod vrchní komoří hrabě Erdödy, který zastupoval císaře. Všichni příslušníci rodiny Esterházy, na jejich čele baron Daniel, zástupci předních uherských šlechtických rodin jakož i vlajkonoši Esterházyovských hradů, delegace uherských komitátů a mnozí obyvatelé Trnavy provázeli průvod k chrámu sv. Jana Křtitele, kde byly rakve uloženy do rodinné hrobky.
Smuteční proslov držel Nitranský biskup Tomáš Pálffy a Paul Hoffmann, biskup v Pécsi (Pětikostelí).
Krásné epitafy čtyř zesnulých se nacházejí ještě dnes na zdi presbytáře.
Pro lepší pochopení příbuzenských vztahů mezi osmi příslušníky rodu Esterházy, kteří se zúčastnili bitvy u Velkých Vozokan zde uvádíme jejich data:
František baron Esterházy de Gálantha, nar. 1617 v Bratislavě. Otec Pavel baron Esterházy. Od roku 1642 kapitánem pevnosti Balažské Ďarmoty. Jeho manželkou byla Ilona Amade de Varkony. Proslavil se již r. 1648, když přepadl konvoj vysoko postavené turecké dámy. Turci na to oblehli pevnost Ďarmoty. Františkovi přišel na pomoc Adam Forgáč se svými jednotkami, a společně Turky zahnali. U Velkých Vozokan zahynul ve věku 35 let.
Ladislav baron Esterházy de Gálantha, nar. 1626 ve Vídni. Otec Mikuláš hrabě Esterházy, uherský palatin. Ladislav byl pánem panství Fraknó (dnes Forchtenstein/AT). Byl hlavním kapitánem pevnosti Pápa, kromě toho hlavním županem komitátu Šopron a členem uherského říšského sněmu. V roce 1647 se stal rytířem řádu Zlaté ostruhy. Jeho manželkou byla Eleonora hraběnka Batthyányi. Zahynul u Velkých Vozokan ve věku 26 let. Brnění, ve kterém zahynu, se uchovalo ve Vojenském historickém muzeu ve Vídni
Tomáš baron Esterházy de Gálantha, nar. 1625 v Beckově. Otec Daniel baron Esterházy. Byl vicekapitánem pevnosti Levice. V letech 1646-47 velel jezdecké jednotce Chorvatů, s níž se zúčastnil během Třicetileté války bojů v Čechách, Sasku a Duryňsku. Zůstal svobodný a zemřel u Velkých Vozokan ve věku 27 let.
Kašpar baron Esterházy de Gálantha, nar. 1628 v Beckově. Otec Daniel baron Esterházy.
Kašpar byl tedy bratr výše uvedeného Tomáše, a byl nejmladší ze čtyř u Vozokan padlých Esterházyovců. Dožil se pouze 24 let.
Zikmund baron Esterházy de Gálantha, nar. 1626 v Kismárton (dnes Eisenstadt/AT). Otec Daniel baron Esterházy. Zikmund byl velitelem jízdy umístěné v pevnosti Nové Zámky. Jeho manželka byla Emerencia Balassa de Gyarmat. Zikmund se dožil 66 let a zemřel 1692 v Trnavě.
János hrabě Esterházy de Gálantha, nar. 1625 v Kismárton (dnes Eisenstadt/AT). Otec Daniel baron Esterházy. János byl starší bratr nahoře uvedeného Zikmunda a byl velitelem pevnosti Csepreg. Hraběcí titul obdržel za obranu Rábu (Györ). Jeho manželka byla Maria Magdolna Ocskay de Ocsko. Dožil se 67 let a zemřel r. 1692 v Rábu.
Mikuláš baron Esterházy de Gálantha, nar. 1629 v Galantě/SK. Otec Daniel baron Esterházy. Mikuláš byl tedy též mladší bratr nahoře uvedeného Zikmunda. Bitvu přežil. Oženil se r. 1664 s Marií Darabos de Nádasd. Po její smrti se znovu oženil. Jeho druhá manželka byla Kateřina de Heögly. I ta po šesti letech manželství zemřela a Mikuláš se oženil po třetí, a to s Barborou Perényi de Perény. Zemřel v Buda, roku 1686 ve věku 57 let.
Alexander (Sandor) baron Esterházy de Gálantha, nar. 1636. Otec Pavel baron Esterházy.
Byl rytmistrem v jezdeckém pluku umístěném v pevnosti Nové Zámky. I on bitvu přežil, oženil se r. 1659 s Alžbětou Mórocz de Bekethfalva se kterou zplodil 5 dětí. Dožil se 45 let a zemřel r. 1681.
Prameny:
Kolektiv, „Bollwerk Forchtenstein“, Eisenstadt, 1993
B.M.Buchmann, „Österreich und das Osmanische Reich“, Vídeň 1999
Proslov Berényi Lászlo k 350 výročí bitvy u Velkých Vozokan
Simon Reninger, relace o průběhu bitvy u Velkých Vozokan
Obrázky:
tři grafické listy padlých Esterházyovců: „Deductio Succincta Genealogiea Palatini Pauli Estoras,A.D. MDCC“
portrét Adama hraběte Forgáče. Sbírky SNM Červený Kameň/SK
Autorem článku je pan Harald Skala, SRN: o autorovi