Jan hrabě Sporck

Císařský polní maršál
* 1600(1601?) – + 1679

text původně psaný pro www.Mortaigne.com

V roce 1632 měl již hodnost rytmistra. Nacházíme ho v seznamu důstojníků, bojujících ve Valdštejnově armádě u Fürthu proti Švédům (bitva známá pod názvem „Schlacht an der Alten Veste“).
V témže roce přešel do jezdeckého pluku plukovníka Jana von Wertha, kde v následujících letech prokázal svoje mimořádné schopnosti v tzv. „Malé válce“. Obzvlášt se vyznamenal při přepadu švédského plukovníka Sperreutera u Augsburgu. Dalšího úspěchu dosáhl, když 1638 přepadl o mnoho silnější jednotku švédského generála Königsmarcka. Při této akci ovšem utrpěl nebezpečné zranění blízko levého oka.
V roce 1639 byl jmenován plukovníkem jednoho bavorského jezdeckého pluku. S ním pak v příštích letech podnikl řadu samostatných akcí proti Švédům, které proslavily jeho jméno v celé armádě. V témže roce se poprvé oženil a to s Annou Markétou svob. paní von Linsingen. Rod byl usazen v oblasti zvané Eichsfeld v Hessensku. Přinesla mu věnem dvě v Hessensku ležící panství. V dalších letech doprovázela manžela na mnohých jeho polních taženích.

Sporck přepadl 27. února 1640 u hessenského Poppenhausen 12 setnin tzv. „Červeného pluku“ výmarského plukovníka Eckhardta a rozehnal je. Nepřátelský plukovník a mnoho důstojníků při tom padlo do zajetí.
V roce 1641 byl se svým plukem přidělen k bavorské armádě vedené generálem Franzem von Mercy. 24. května pak vlákal u města Quedlinburg do pasti nepřátelské pluky Taupadel a von Rosen, mnoho jezdců pobil, zbytek byl rozprášen. V roce 1642 se mu podařil přepad města Erfurtu, kde ukořistil několik set kusů dobytka a koní.
Jan Sporck byl pak 1643 přeložen k Rýnu proti francouzsko-výmarské armádě generála Guébrianta. Nad ní zvítězil v bitce u Tuttlingen a Möhringen. Nepřítel byl zcela zničen.

Dne 5. března 1645 došlo k velké bitvě u Jankova, které se zúčastnil i Jan Sporck se svým plukem. Císařské armádě veleli generálové Götz a Hatzfeld. V předvečer bitvy se Sporckův pluk střetl s mnohem silnějšími jednotkami generála Torstenssona, před kterými musel ustoupit. Sporckovi se však podařilo nepřítele vlákat do pasti a zahnat ho do jeho výchozích pozic. Bitvu druhý den císařští prohráli, generál Götz zahynul, Hatzfeld padl do zajetí. Sporckovi se ještě podařilo vpadnout do týla zadního voje švédské pěchoty. V tomto střetnutí byl opět raněn. S 200 svých jezdců pak dosáhl Jihlavy, kde si chtěl vyléčit zranění. Byl však zajat Švédy. Zakrátko byl s generálrem Hatzfeldem a několika dalšími důstojníky vykoupen. Císař za své důstojníky musel zaplatit Švédům 120.000 říšský tolarů! Sporck pak obdržel 11. července 1646 hodnost bavorského generál-strážmistra (GWM).
V srpnu 1646 již opět bojoval v Hessensku a posléze v Bavorsku proti švédsko-francouzské armádě, které veleli významní generálové Turenne a Wrangel. Sporck u řeky Lech padl do pasti nepřátel, a ačkoliv jeho pluk utrpěl značné ztráty, ušel zajetí.

14. března roku 1647 uzavřel bavorský kurfiřt Maximilián s Francií a Švédskem separátní mír aniž by se předem dohodl s císařem. Sporck a Jan von Werth to považovali za zradu císaře a katolické víry. Rozhodli se proto převést své pluky do ležení císaře, které bylo tehdy u Vodňan. Nedaleko českých hranic však větší část důstojníků i mužstva odepřela poslušnost. Oběma plukovníkům s několika věrnými se tak tak podařilo uniknout rozlíceným vojákům. Sporck však musel zanechat manželku v rukou vojáků svého pluku.
Ve Vodňanech císař Ferdinand III. přivítal oba důstojníky s otevřenou náručí.
S datem 12. října 1647 povýšil Sporcka do stavu říšských svobodných pánů a udělil mu hodnost polního podmaršála (FML). Stal se i majitelem vlastního kyrysnického pluku, jehož dřívějším majitelem byl Jindřich svob. pán von Mercy (pluk byl 1679 rozpuštěn). I Jan von Werth dosáhl podobných ocenění.
Maximilián bavorský označil Sporcka i Wertha za zrádce a vypsal na jejich polapení odměnu. Zanedlouho se však s císařem smířil, 14. září 1647 separátní mír zrušil a smířil se i s přechodem obou důstojníků pod císařské prapory.
Sporck byl pak přidělen ke sboru polního maršála Melandera von Holzappel. Zde se mu podařilo několik zdařilých akcí, načež byl povolán 1. 10. 1647 k velké válečné poradě do Prahy.
Ve stejném roce daroval císař Sporckovi panství Lysou nad Labem včetně 10 vesnic jako úhradu Sporckových válečných nákladů. Na základě tohoto císařského daru obdržel 21. ledna 1648 inkolát v království Českém. Mezi lety 1650 a 1675 pak koupil ještě řadu dalších panství, o kterých se zmíníme později.
Ve válečném tažení roku 1648 byli jeho protivníci francouzský maršál Turenne a švédský maršál Wrangel, s nimiž se potýkal již dříve. Boje probíhaly převážně na bavorském území. V říjnu 1648 byl Sporck povolán do Čech zároveň s jednotkami generálů Martina Maximiliána Goltze, Myslíka z Hiršova a Arnošta de Suyse na pomoc Praze. Dříve než hlavní město dosáhli, obdrželi zprávu o uzavření Vestfálského míru, kterým skončila Třicetiletá válka.
Jan von Werth, pod nímž Sporck dlouhá leta sloužil a s nímž jej spojovalo snad i hlubší přátelství, opustil zakrátko aktivní službu. Sporck byl pak jmenován velitelem veškeré císařské jízdy.

Skoro deset let se Jan Sporck mohl věnovat zvelebování svých statků. Když v roce 1657 císař svolal novou armádu na podporu polského krále Jana Kazimíra proti vpádu sedmihradského knížete Rákocziho, byl Sporck jedním ze tří velících generálů (vedle Montecuccoliho a Hatzfelda). U Opole narazili na Rákocziho jízdu, kterou rozehnali. Následně oblehli císařští Krakov, který 30. srpna 1657 kapituloval. 4. září předal generál Sporck město slavnostně králi Janu Kazimírovi. Spojenci pak táhli na sever, obsadili Poznaň a pokračovali na Toruň, obsazenou Švédy, jímž velel Oxenstierna. Když Sporck při obhlídce zjistil, že jeho síly nemohou dobře opevněnou Toruň oblehnout, stáhl své pluky do zimních ležení podél Visly.

V první polovině roku 1658 požádal dánský král Fridrich III. císaře o pomoc proti vojskům švédského krále Karla Gustava. 11.000 císařských pod velením generálů Montecuccoliho a Sporcka vytáhlo v září t. r. Dánům na pomoc. Podařilo se jim vyhnat Švédy z Holštýnska a dánské pevniny. Švédové se udrželi pouze na dánských ostrovech. Sporck se vrátil se svojí jízdou do Švédy obsazených Pomořan a obsadil několik měst u řeky Peene. Spojená císařská armáda pak oblehla pevnost Demmin, která 22. listopadu 1659 kapitulovala. Sporck přezimoval v Pomořanech.

23. února 1660 zemřel švédský král Karel Gustav, válka skončila a císařské vojsko odtáhlo do Čech.
Během tažení proti Švédům zemřela v roce 1657 Sporckova první manželka i jejich dcera.
V Pomořanech se Sporck později seznámil s Eleonorou Marií Kateřinou svob. paní von Fineck, pocházející ze starobylé meklenburské šlechty. Stala se v roce 1660 jeho druhou manželkou.

V srpnu stejného roku porazili Turci vojsko sedmihradského vévody Keményho a habsburským zemím hrozil opět vpád osmanských vojsk. Do čela armády, která měla chránit uherské království, byl opět postaven osvědčený maršál Montecuccoli. Jan Sporck se nacházel ve štábu armády v Košicích, jeho pluk ležel v Kalló. Vídeňské úřady nestačily zajistit zásobování armády, ve které řádil hlad a epidemie. Vojáci počali loupit na vlastní pěst, utiskovaní sedláci se bránili, docházelo k místním povstáním.
Sedmihradský vévoda požádal císaře o pomoc, při čemž jej podporovaly uherské stavy. Po tom, co stavy slíbily zajistit zásobování armády, nechal císař Leopold I. v červnu 1661 shromáždit u Trnavy čerstvý vojenský sbor. Velení obdržel opět Montecuccoli, Sporck velel jízdě, dělostřelectvu pak generál Raduit de Souches. Pěchotě veleli markabě Ludvík Bádenský a hrabě Starhemberg. Uherské stavy slib nedodržely, již při pochodu do Sedmihradska vázlo zásobování, vypukl opět hlad a epidemie, které decimovaly armádu. Zbídačelé vojsko se muselo vráti do výchozích postavení aniž by zasáhlo do bojů.
I Sporck onemocněl. Ležel několik týdnů v Szatmáru, byl tak sklíčený, že uvažoval o odchodu z aktivní služby. Jeho kyrysnický pluk ležel mezitím ještě v pevnosti Klausenburg (dnešní Cluji v Rumunsku) pod velením plukovníka von Schneidau. Zůstal tam až do roku 1663.
V červnu roku 1663 vytáhla turecká armáda vedená velkovezírem Köprülim do Uher s cílem dobýt Vídně. 26.9. padly Nové Zámky. Císařští čekali na posily, Sporck opět vynikal v „Malé válce“. 27. srpna 1663 padl u Hlohovce do Turky nastražené léčky, podařilo se mu však uniknout z obklíčení. Přes zimu se Turci stáhli do Bělehradu, Sporck strávil tyto měsíce ve Vídni. Na jaře příštího roku vpadli Turci opět na uherské území. Spojenecká vojska se soustřeďovala u řeky Ráb. Císařští pod Montecuccolim a markrabětem Bádenským, francouzské oddíly vedené maršálem Colignym, říšské oddíly hraběte Hohenlohe. Celkem asi 25.000 mužů stálo proti 120.0000 Turkům, jejichž jádro tvořilo 50.000 spahiů a janičárů.
Veškerá císařská jízda, sestávající z 6 kyrysnických, 2 dragounských pluků a jednoho pluku lehké chorvatské jízdy, v celku 27 eskadron pod velením osvědčeného Jana Sporcka stála na pravém křídle bojové sestavy spojenců.

1.srpna 1664 se strhla u Sv. Gotthardu bitva. O čtvrté hodině ranní vyslal turecký velkovezír několik tisíc sipahiů podél řeky Ráb. Sporck s dragouny, Chorvaty a 1000 kyrysníky proti nim vyjel, a když zjistil, že se Turci vzdalují od hlavních linií spojenců, přešel se svými jezdci řeku Ráb a nepřítele napadl. Podařilo se mu Turky zahnat až k obci Zeming. Během dopoledních bojů se Turkům podařilo prorazit v centru spojenecké sestavy. Oddíly z Říše nebyly schopny útok janičárů zastavit, fronta se počala hroutit. Jen s největším úsilím a nasazením záloh se Montecuccolimu podařilo kolem poledne turecký útok zastavit. V poledne byla svolána porada velitelů. Maršál Coligny a někteří generálové navrhovali dosažené pozice pouze bránit, jiní – mezi nimi i Sporck – byli pro všeobecný útok. Tento návrh byl nakonec schválen. Mezi 13. a 15. hodinou zaútočila turecká jízda opět na pravé křídlo spojenců. Sporck v čele sedmi eskadron kyrysnického pluku „Montecuccoli“, jeho vlastního pluku, obou dragounských a chorvatského pluku proti nim vyjel. Nádhernou ztečí se mu podařilo tureckou jízdu zcela rozdrtit, zbytky uprchly na druhou stranu řeky. Sporckův protiútok beze sporu přispěl značnou mírou k pozdějšímu celkovému vítězství spojenců.

10. srpna byl ve Vasváru podepsán mír s Osmánskou říší.
Sporck byl dekretem datovaným 23. srpna 1664 ve Vídni povýšen do stavu říšských hrabat, s polepšením erbu. Ve středním štítku se nyní skvěla useknutá hlava Turka. Zároveň byl opět jmenován nejvyšším velitelem veškeré císařské jízdy.
Uherská šlechta byla s výsledky Vasvárského míru velmi nespokojená. Posléze došlo k tzv. Veselényho spiknutí, které však bylo prozrazeno již dlouho před vypuknutím vzpoury.
Císař nechal rychle vyzbrojit vojsko. Proti odporu vídeňského dvora a některých generálů jmenoval císař Sporcka vrchním velitelem a povýšil ho na polního maršála (FM). Jemu nápomocni měli být Ludvík markrabě Bádenský a Karel vévoda Lotrinský. Sporck s částí armády vytáhl do Horních Uher, generál Spankau se zbytkem pak táhl do Chorvatska. Hlavní spiklenci Zriny a Frangipán byli zajati, jen Rákoczi se ještě bránil v několika Hornouherských pevnostech. Sporck dobyl Banskou Bystrici, Sárospatak a Munkáč. Na přímluvu matky svolil Rákoczi vyjednávat. Nakonec vydal pevnosti Košice, Trenčín a Levoču císařským a zaplatil 400.000 fl. odškodného.
Jako jediné ohnisko odporu zbyl Muráňský hrad, který bránila se svými věrnými Mária Széchy, vdova po Františkovi Veselénym. Sporck a Karel Lotrinský hrad oblehli. Mária Széchy kapitulovala v srpnu roku 1670. Karel Lotrinský, galantní šlechtic, chtěl příslušnici nejvyšší uherské šlechty šetřit. Ne tak přímočarý Sporck. Ten nechal Marii Széchy včetně jejího doprovodu zatknout a její soukromé místnosti důkladně prohledat. Při tom se našlo mnoho dokumentů dokládajících vinu spiklenců. Mária Széchy pak ztrávila zbytek života v klášteře.

Nedůvěřivý Sporck pak donutil uherského magnáta Štefana Tökelyho, aby otevřel jeho hrady císařským. Ten si stěžoval u císaře, ovšem bezvýsledně. Tökely na to počal zbrojit, a chystal se k odporu. Sporck, Heister a Chavagnac oblehli Oravský hrad. Pouze Tökelyho syn Imrich unikl, Štefan musel kapitulovat a zakrátko zemřel. Císařští pak ještě dobyli Likavu. V Tökelyho hradech jim padla do rukou velká kořist.
Toto tažení proti uherským povstalcům bylo jedno z nejdůležitějších v Sporckově vojenské kariéře. Císař jej odměnil 100.000 uher. zlatými. Uherská šlechta však Sporcka nenáviděla až do konce jeho života.

Po skoro padesáti letech služby v poli se Sporck v roce 1671 rozhodl k pouti do italské Lorety. Vypravil se tam doprovázen skupinou vysokých dvořanů. Po návštěvě Lorety dorazil 18. července do Říma, kde ztrávil skoro 4 týdny. V Římě vzbuzoval všeobecnou pozornost a byl několikrát přijmut papežem Klementem X. v audienci. Po jedné z audiencí uspořádal kardinál vévoda Hessenský k jeho poctě ve vile Strozzi slavnost, které se zúčastnil i papež.

Nepokoje v Uhrách trvaly i po potlačení Veselényho spiknutí. Převážně protestantská šlechta ale i města se bránila tvrdé protirefomaci katolické církve. Císař byl 1672 nucen vyslat do Uher početnější vojenské jednotky. Do jejich čela byli postaveni osvědčení generálové Sporck, Heister a Souches.
Válka proti malým, pohyblivým povstaleckým jednotkám byla pro těžkopádnou císařskou armádu, pohybující se nad to v krajině jí nepřátelské nesnadná. Úspěchů bylo proto málo. Sporckův generál Cobb porazil u Tokaje silnější oddíl povstalců, Sporck dobyl opět Oravský hrad. Tamního velitele Piku nechal narazit na kůl, jeho důstojníky popravit mečem, další pověsit. Ani těmito drastickými opatřeními se nepodařilo povstání zcela potlačit.
Počátkem roku 1673 byl Sporck z Uher odvolán a přidělen k armádě, bojující na Rýně proti Francouzům, kterým velel maršál Turenne. Sporckovi bylo tehdy již přes 70 let, ale císař si starého zkušeného válečníka stále ještě velmi vážil a nechtěl jeho služby oželet.
Druhé císařské armádě, vyslané již 1672 na pomoc Holanďanům, velel hrabě Montecuccoli. Po počátečních neúspěších byla tato armáda posílena, Sporck a Karel Lotrinský obdrželi velení nad jízdou. Válčilo se nejen na Holandském pomezí, ale i ve středním Německu. V září císařští narazili u města Ochsenfurt u Mohanu na vojska maršála Turenne. K bitvě však nedošlo, Turenne ustoupil, pronásledován Sporckovou jízdou. Sporck Francouze nepozorovaně obešel a nechal strhnout most přes Mohan u Hanau. Turenne se pak musel stáhnout až k Rýnu. Zimu ztrávili Sporckovi jezdci ve Vestfálsku.

11.května 1674 byla v Kolíně n. Rýnem podepsána mírová smlouva, Sporck ztrávil nějaký čas v městečku Brillon, načež se vydal na cestu do Čech. Zastavil se v jeho rodišti, navštívil majitele panství, biskupa knížete z Fürstenbergu, u kterého dosáhl osvobození z poddanství svých, na statku v Delbrück žijících příbuzných.
Mír netrval dlouho. Již koncem r. 1674 obnovil francouzský král válečné aktivity proti Holandsku. Sporck musel opět vytáhnout do pole. Měl se svým sborem osvobodit Francouzi obléhaný Nimwegen. Jeho síly však na splnění úkolu nestačily, Sporck se proto stáhl do vévodství Limburského. Vrchní velení převzal maršál Souches, který přivedl zároveň posily. Souches nebyl mezi generály obzvlášt oblíben.

11.srpna 1674 došlo u obce Senef ke střetnutí císařsko-holandsko-španělské armády s Francouzi. Ke konci doposud nerozhodné bitvy požádal Sporck vrchního velitele maršála Souches o povolení zaútočit s veškerou jízdou na již umdlévajícího nepřítele. Souches odmítl, bitva skončila nerozhodně. I v dalších akcích projevoval Souches velkou nerozhodnost, načež generálové požádali císaře o jeho odvolání. Císař přání generálů vyhověl, na Souchesovo místo byl jmenován Jan Sporck.

Právě v této době zemřela jeho druhá manželka, Eleonora Marie rozená von Fineck, která jej věrně doprovázela během mnoha válečných tažení. Byla pochována v kostele ve Valenciennes vedle hrobky Henegavských hrabat. Její lebka se však nachází v rodinné hrobce v Kuksu, kam jich nechal v roce 1680 převést její syn František Antonín.

Sporck se snažil ještě před zimou vyhnat Francouze z nizozemských pevností. Osvobodil Dinant, Chimay a 3. prosince Huy. Tím skončilo tažení roku 1674, Sporck strávil zimu v Bonnu.

28.května 1675 se ve Špýru spojil Sporck s Montecuccolim s úmyslem společně vpadnout do Alsaska. Francouzský maršál Turenne je však předešel a zaujal výhodné pozice, čímž zhatil plány císařský vojevůdců.

27.června stály obě armády u obce Sasbach v Bádensku připravené k bitvě. Ještě během příprav byl maršál Turenne zabit dělovou koulí. Francouzi na to ustoupili bez boje, a stáhli se na levý břeh Rýna. Císařští Francouze pronásledovali, v příštích měsících došlo k několika menším střetnutím, ale žádná z bojujících armád nedosáhla konečného vítězství.
U Sporcka se začala projevovat po tolika letech v poli únava, on sám začal pochybovat o svých schopnostech. Na radu Montecuccoliho se vzdal posléze velení a požádal o propuštění z aktivní služby. Všichni jeho známí důstojníci ale i mužstvo jeho odchodu litovali.
Oficiální propuštění obdržel až v únoru roku 1676.

Je malým zázrakem, že v mnohých bitvách, kterých se zůčastnil byl pouze dvakrát raněn a jednou zajat. Jeho kyrysnický pluk byl rozpuštěn krátce po Sporckově smrti.

Poslední leta trávil na svém panství v Čechách. Zemřel 6. srpna roku 1679 v Heřmanově Městci. Jeho tělo bylo nejprve pochováno ve farním kostele, který stál původně na dnešním náměstí v Lysé nad Labem. V roce 1717 nechal syn František Antonín jeho pozůstatky přenést do nově vybudované rodinné hrobky v kostele Nejsvětější Trojice v Kuksu. V Lysé n. Lab. započal František Antonín hrabě Sporck v roce 1720 se stavbou nového farního kostela na dolním okraji zámeckého parku. Dokončení stavby se nedočkal, kostel byl dostavěn až v roce 1740 jeho mladší dcerou a dědičkou Kateřinou. Ta nechala též přemístit epitaf jejího děda Jana hraběte Sporcka do nového kostela, kde se nachází dodnes. Starý farní kostel na náměstí byl posléze zbourán.

V letech 1991 – 1997 provedli pracovníci Národní památkové péče z Pardubic průzkum hrobky a v ní uložených rakví s pozůstatky Sporcků. I rakev Jana hraběte Sporcka byla otevřena, jeho tělesné pozůstatky konzervovány, a posléze vráceny do Kuksu. Dalších 9 koster jeho potomků se však ještě stále nachází v depozitáři Národního muzea v Praze.
Podle Sporckova přání byla vedle něj pochována jeho věrná trpaslice Agnes Tarnovská z Tarnowa, která ho doprovázela na jeho válečných taženích a které vděčil za záchranu života, když se jej jeho protivníci v Uhrách pokusili otrávit.

Jan hrabě Sporck byl vynikajícím generálem jízdy. S pěchotou si nevěděl rady, ve vojenských kruzích se tradovalo, že by nebyl schopen velet ani 300 mušketýrům. Naopak – velení velkých jezdeckých sborů, sestávajících až z 10.000 jezdců mu nezpůsobovalo pražádné problémy. Pěchotu prostě neuznával, radil dokonce císaři pěchotu úplně zrušit a nahradit ji šlechtickou jízdou! Byl mistrem v tzv. „Malé válce“ a tím předchůdcem později známých generálů Slezkých válek Andrease Hadika, Františka Leopolda Nádasdyho, Gideona Laudona a pruského generála Joachima von Zieten.
Ve starší literatuře jsou Sporckovy zásluhy hlavně v druhé polovině Třicetileté války častěji opomíjeny či připisovány jeho známějšímu vrstevníkovi a spolubojovníkovi, Janovi z Werthu.

Svojí povahou i svým jednáním zůstal Jan Sporck celý život věrný svému selskému původu. Dvorská etiketa mu zůstala cizí. Jeho jazykem bylo Vestfálské nářečí. V pozdějších dobách, kdy měl přístup ke dvoru ve Vídni, si bodrého válečníka snad právě pro jeho přímost oblíbil císař Leopold I. (na rozdíl od jeho manželky Eleonory, zavázané španělské dvorní etiketě).

Jak již řečeno, nenaučil se Jan Sporck nikdy pořádně číst a psát. Podepisoval se zásadně „Sporck, Graf“. Když byl upozorněn, že hraběcí titul patří před jméno, odvětil: „…byl jsem nejdřív Sporckem, pak až hrabětem…“. Při jeho povýšení do stavu říšských hrabat odmítl zaplatit požadovaný poplatek s tím, že si hraběcí titul nehodlá koupit! Císař osobně mu posléze zaplacení poplatku prominul.
Když na konci tažení v Sasku v roce 1642 ukořistil značné množství dobytka a koní, doprovodil svoji kořist osobně až na svoje panství a až pak se vypravil do Vídně podat císaři zprávu o výsledku tažení.
Svůj původ nezapomněl ani v dobách, kdy se dopracoval značného jmění. Na rozdíl od většiny ostatních císařských generálů Třicetileté války žil i nadále střídmým životem. Důkazem toho jsou značné částky, které investoval do nákupu panství v Čechách v letech 1650 až 1675.

První panství, které v Čechách získal, byla již výše uvedená Lysá nad Labem.
V roce 1650 koupil za 36.000 fl. od hrabat Kolowrat-Libštejnských panství Konojedy se sedmi vesnicemi, 1661 pak Heřmanův Městec a Stolany od Marie Anny hraběnky Kiesel za 117.000 fl, v dubnu téhož roku statek Morašice a 6 vesnic od Johanna Franze svob. pána von Kaiserstein.
V roce 1664 pak zakoupil Choustníkovo Hradiště a 6 vesnic včetně Ples (dnešní Josefov), a Heřmanice se sedmi vesnicemi od markraběte Leopolda Viléma Baden-Hochberg za 66.000 fl.
V roce 1666 pokračoval Sporck v rozšiřování svých majetků koupí Střeziměřic od Václava svob. pána Talacko za 4.500 fl a téhož roku panství Malešov od Františka Karla Berky z Dubé za 114.000 fl.
V roce 1674 zaokrouhlil svůj majetek koupí Hořiněvsi od Františka Ferdinanda hraběte Gallase za 206.000 fl.
Poslední Sporckovou investicí byla koupě Vřeštova v roce 1675 od Gerharda Leonarda Luxe z Luxensteinu za 32.000 fl.
Kromě výše uvedených statků měl Jan Sporck v zástavě část Czernínských panství Radenín a Choustník v hodnotě 56.000 fl.

Při Sporckově smrti v roce 1679 byla hodnota jeho panství odhadována na 3 miliony zlatých.
Roční zisk z panství byl udáván mezi 50 – 70.000 fl.

Prameny:
– Georg Josef Rosenkranz „Graf Johann von Sporck, k. k. General der Kavallerie“, Paderborn, 1854
– C. v. Wurzbach, „Biograpisches Lexikon des Kaiserthum Österreich“ sv. 34 str. 232 – 238, Vídeň 1878
– A. v. Wrede, „Geschichte der K.u.K. Wehrmacht“, sv. III, str. 545, Vídeň 1905
– Kurt Peball, „Die Schlacht bei St. Gotthard – Mogersdorf 1664″, Vydavatel HGM Vídeň, 1997
– Siebmacher, Wappenbuch, „Böhmen“ str. 171

Autorem článku je pan Harald Skala, SRN: o autorovi

Děkujeme správě Hospitalu Kuks za možnost zobrazení portrétů Jana hraběte Sporcka.